Letošní ročník provázelo hned několik nových nej.
Školní literární soutěž dává studentům možnost vyniknout i mimo rámec jejich úzce zaměřených studijních oborů. Letošní ročník přišel s novým formátem, kdy soutěžním zadáním už nebyl obrázek, k němuž žáci měli tvořit příběh, ale výběr několika náhodných slov, která musela být do výsledného příběhu zakomponována. Avšak o úplně náhodný výběr se také nejednalo, slova pocházela z témat hodin napříč třídními knihami všech oborů a ročníků. Možná ale právě tento nový formát přinesl první nej oproti předchozím ročníkům, a to nebývalou účast, která zvýšila konkurenci nejlepších prací a zavařila v rozhodování porotě. Ta se ale nakonec shodla na následujícím pořadí:
- místo: Markéta Zrníková (O2) za originální poselství o boží pomstě
- místo: Nikoleta Mertová (Z4) za její tradiční básnickou formu
- místo: Lukáš Vít (E1) za nejzábavnější příběh
Vítězové si odnesli peněžité poukazy na nákup literatury dle vlastního výběru, nezbytný diplom a také malou, sladkou odměnu. Kromě zmíněného nej přinesl letošní ročník také i další, které je nutno zmínit. Nikoleta Mertová se do soutěže zapojila navzdory tehdy vrcholící, hektické přípravě na maturitní zkoušky. Dokázala obstát v obou oblastech. Soutěži zůstávala věrná po celou dobu studia a literatuře (zejména poezii) se věnuje stabilně. Přejeme jí, aby ji múza neopouštěla ani na její budoucí cestě! Posledním nej je samotné vítězství Markéty Zrníkové, která jako první v historii soutěže dokázala své prvenství z loňského roku obhájit. Porotu opět zaujala svým originálním stylem na pomezí hororu, mysteriózního thrilleru a sci-fi. Rozhodně patří k další mladým nadějím české literatury! Nezbývá na závěr poděkovat všem zúčastněným a budeme se těšit zase příští rok!
S úryvky z vítězných prací se můžete seznámit níže:
„Jak jsem již říkal. Vše vám bude později vysvětleno. Teď je však důležité, abyste zachoval klid a zůstal zticha. Většinou to potom míň bolí,“ znovu zopakoval s andělským úšklebkem na tváři. I přes jeho velký široký a krásný úsměv dotyčný působil falešně. Jako by ho někdo nutil se usmívat. Hlavou mi projelo snad ještě více otázek než před tím. Co se mnou teď hodlají jako dělat?! Celý svůj život jsem byl oddaný věřící. Pravidelně navštěvoval kostel a chodil se zpovídat minimálně jedenkrát za měsíc. Během svého pozemského života jsem se snažil žít co nejvzorněji. Tak čím si zasluhuju, že hned první místo, kde se po smrti ocitnu, bude operační sál. A je tohle vůbec skutečné nebe? V ten moment se anděl otočil zády proti mně a odhalil mi tak svá skutečná křídla, která mu byla přes mé zklamání k zádům přišitá několika silnými stehy. „Hej! Co jsi ksakru zač? Ty nejsi anděl! Kdo jsi?!“ Naléhavě jsem se cukal, ale pouta, kterými jsem byl připevněný k operačnímu stolu, se tak akorát víc a víc upevňovala.
M. Zrníková, 1. místo
Prohlížím si tvé rysy,
pramínky vlasů co se vlní u šíje.
Tvůj úsměv, oči, poslouchám tvůj smích
a žasnu nad tvojí krásou.
Jak kdyby tě kreslil sám Leonardo da Vinci či do kamene vytesal Michelangelo.
Jsi snad důkaz boží existence.
Nebo se mýlím?
Ta slova, která vychází ti z úst jsou jako dezinfekce,
hubí mé myšlenky plné naděje a naivní lásky.
Naše soužití mi připomíná středeční hodiny zumby,
ovšem místo kalorií tu pálíme mosty vystavěné mezi námi.
Copak si nezasloužím štěstí?
Proč se míjíme jak zaměstnanci v obchodním řetězci
a děláme že se neznáme?
N. Mertová, 2. místo
Když jsme dorazili do tělocvičny, bylo to, jako byste vyšli z klimatizovaného obchodu a najednou – rána pěstí. V levé části se zdržoval učitelský sbor a příslušníci policie, v pravé části, ve které byli žáci, byl však nehorázný zmatek. Mnoho žáků už se tak nudilo, že založili vlastní náboženství, uznávajíce pouze jednoho boha – prázdniny. „ZAMĚSTNANCI ŠKOLY VÁM LŽOU, JE TO VŠECHNO VŮLE BOŽÍ!“ křičel prorok, ale z davu se postavil odpůrce. „A jaký máš důkaz?“ posměšně poznamenal nevěřící, postávaje v blízkosti. „Tady máš důkaz boží existence!“ zavolal nějaký třeťák, než mu do obličeje hodil volejbalový míč. Polovina „věřících“ se zasmála, druhá přemítala o tom, zda jejich bůh patří těm, kteří hlásají nenásilí. Ujištěni, že ne, začali se okamžitě mezi sebou pošťuchovat, následně prát, a nakonec smát, zatímco se váleli po žíněnkách a po sobě navzájem.
L. Vít, 3. místo
