Dne 27. 9. 2011 jsme se my, tři budoucí účetní, sekretářky a další podobné profese, které se co nejvíce vzdalují od krve a látek jí podobných, rozhodly, že společně se třemi děvčaty z oboru Zdravotnický asistent půjdeme darovat krev.
Když holky ze "zdravky" přišly k nám do třídy, byla většina spolužáků nadšena, abych pravdu řekla, já sama jsem se moc bála a na poprvé, když se nás paní učitelka zeptala, "Tak, kdo by chtěl jít?", já zůstala jen sedět a rozhodovala se ano/ne. Doma jsem si ujasnila životní hodnoty a priority. Nakonec je myslím až dost jasné, že lidský život versus strach, nemůže vyhrát nikdo jiný než život.
Co se týče ostatních spolužáků, nešli všichni. Je to škoda, ale bohužel jim to nedovoloval zdravotní stav nebo právě můj tolik obávaný strach.
Ráno 27. 9. jsme se všichni sešly u boskovické nemocnice a společně jsme se vydaly na transfuzní oddělení. Když jsme přišly dovnitř, překvapilo mě kolik je tam lidí. Fajn, nebylo jich extrémně moc, ale bylo jich tolik, že mě to překvapilo. Bylo moc hezké vidět, kolik lidí chodí krev a plazmu darovat. Hned vevnitř se nás ujala ochotná sestřička, musely jsme projít pár vyšetřeními, adrenalin pěkně stoupal. Odebrali nám vzorek moči, krve, vyplnily jsme dotazníky, poslechly si malé "školení", co se týče dárcovství. V poslední řadě nám řekli, zda jsme nebo nejsme vhodní dárci. Myslím, že ve chvíli rozhodnutí, zda darovat můžeme nebo ne, si každý 100% přál, aby to vyšlo.
Chápu, že se každý dárcovství bojí, než se rozhodne udělat onen osudný krok a podstoupit tuto oběť. Já se bála, mé spolužačky se bály, bály jsme se všechny, ale když se uvědomíte, že patnácti minutami někomu můžete zachránit dvacet pět let života, ne-li více, není o čem přemýšlet. Když mi odebrali krev, necítila jsem se nejlíp, byla jsem zmatená, unavená, ale měla jsem v sobě neskutečně krásný pocit. Pocit, který mi zůstal celý den a už celý život zůstane a na sebe a ostatní holky budu pyšná za to, k čemu jsme se odhodlaly. Natolik nás darování krve zaujalo, že uvažujeme o pravidelném dárcovství.
Co záleží na strachu, na odkládání nějakého činu na jindy, když nejdůležitější ze všeho je žít naplno a s radostí, a proto dopřejme dárcovstvím žít naplno i ostatním. Nikdy nevíme, kdy budeme něčí krev potřebovat my. Nevede to k zamyšlení?
)
)
)
)
)
)
)
)