Od 17. září, týden co týden, proudí do blanenského kulturního stánku desítky mladých pohledných mužů v oblecích...
Doprovázejí je nikoliv maminky, ale vůně světových značek.
„Dobrý večer, paní učitelko. Jdete se na nás podívat? “ Není to Patrick Swayze, ale hoch z mé třídy. Šaty dělají člověka. Jen se usměji. „Ano. A moc se těším.“
Ve foyer KSMB vítají příchozí nádherně oděné princezny ve večerních šatech, převážně pastelových barev, nejrůznějších odstínů a střihů...
Zazvoní mi telefon a ozve se naléhavý hlas: „Dobrý večer, paní učitelko. Nemáte doma, prosím, pánský kapesník do obleku?“ Odpovídám smutně: „Peti, nemám.... Mrzí mě to...“
Dívka znejistí a odvětí „To nevadí...“
Mně je ale jasné, že si v duchu říká: „Mmm... Říkala jste, že můžeme kdykoliv zavolat, budeme-li do tanečních cokoliv potřebovat...“
Mám úkol: koupit pánské kapesníky. Můj tatínek, jeden z pravých gentlemanů na tomto světě, by mi v této situaci jistě pomohl... Anebo maminka, která, k mému věčnému úžasu a obdivu, uměla vždycky všechno vyřešit. Leč mám již svoji vlastní domácnost, a s érou „handkerchiefs“ v ní tento kus textilu schází. Respektive neschází. Ale někdy (v tanečních) to může být ta nejdůležitější věc na světě.
Co všechno je, když jsou taneční, nejdůležitější na světě? Svátečně se naladit, umýt a učesat neposlušné vlásky, obličej proměnit v tvář holywoodské krásky... Zvolit šaty, každý týden jiné, jimiž okouzlíme... Obout si ze všech nepohodlných lodiček ty nejméně nepohodlné... A pak? Oddat se hudbě a tanci...
Pánové to mají jednodušší, praví pan Míšenský. Rychlejší účes i makeup, jeden oblek, dvě košile... Tři boty? Ne, pár postačí, přičemž výška podpatku není u mužů předepsána. Nicméně svět bez žen, krásy a tance ve „vyvýšené“ obuvi si již jen obtížně kdokoliv z nás umí představit.
Ať již s kapesníčkem, či bez - taneční jsou pro člověka vzpomínkou na celý život. První kroky, první nadějná setkání, první lásky... Měla jsem tu čest být paní Kulturou, dnes je jí dívka z mé třídy. Bylo nám krásných sedmnáct, měli jsme život před sebou, svět se zdál růžový, a netušili jsme mnohé. Ani ve snu by mne nebylo napadlo, že budu mít v životě tolik „dětí“, jež budu do prvních taneční doprovázet. Jen mám pocit, že nám ty děti v tanečních rostou před očima...