Černé barony zná snad každý, ovšem většinou jen jako humorné filmové zpracování v čele s Ondřejem Vetchým, které vypráví o skutečných osudech mladých mužů ...
Černé barony zná snad každý, ovšem většinou jen jako humorné filmové zpracování v čele s Ondřejem Vetchým, které vypráví o skutečných osudech mladých mužů, kteří pouze kvůli „nesprávným“ názorům propadli zajetí nucených prací v době komunistického režimu.
Mezi pamětníky, kteří se v minulosti stali členy PTP neboli černých baronů a sami si touto trnitou pekelnou cestou prošli, patří dnes nejen spisovatel Miroslav Švandrlík, ale i stařičcí milí sympatičtí a upovídaní dědečkové, mezi které můžeme zařadit i dvaaosmdesátiletého pana Františka Voráče z Letovic. Ten neváhal a ve čtvrtek 3. listopadu 2011 se dostavil do naší školy, aby i nám, studentům tříd E4 a O4 na OA a SZdŠ v Blansku, sdělil své zážitky a dojmy z dob jeho vojenské služby.
Poté, co pan učitel Gregor přivedl a představil nám pana Voráče, pustilo se nám na dataprojektoru pět krátkých filmů s názvem: Příběhy bezpráví – Železná opona
Příběhy popisovaly právě toto období Černých baronů, období „železné opony“, kdy se prezidentem našeho státu stal soudruh Klement Gottwald, jehož komunistická vláda zapříčinila naprostou nespokojenost obyvatelstva, které se snažilo emigrovat na kvetoucí demokratický západ. Aby lidé neutíkali, začaly se v pohraničí vybudovávat nejen nekonečné zdi, podobné té berlínské, ale i dráty s vysokým napětím, jejichž úkolem bylo znemožnit cestu vedoucí za svobodou, těm, co nesouhlasili s režimem, kde jsou si „všichni rovni“ stejně tak, jako zvířátka v knize Farma zvířat.
Krátké filmy, se skutečnými událostmi padesátých a šedesátých let, obsahovaly vzpomínky pamětníků popisující krutost režimu, nesvobodu slova a projevu, nezdařené pokusy o útěk, nepochopitelné důvody pro pobyt ve vězení či krutost jednotek StB, při jejichž středověkých výsleších by se přiznal opravdu každý. Z jejich metod šla zkrátka hlava kolem. StB, jak jsme se dozvěděli, byla velmi vynalézavá a kolikrát se její členové vydávali třeba i za nepřátelské americké agenty, a to jen proto, aby nicnetušící nepřátele režimu poslali za mříže.
Z příběhů nás zaujal zejména ten o cyklistickém mistru republiky, který jen proto, že nesouhlasil s komunismem, sestrojil, bez návodu a za pomocí obyčejných látek, létající balón, se kterým se mu nakonec i s rodinou povedlo dostat do Rakouska. Když jde lidem o svobodu, tak udělají i nemožné.
Po zhlédnutí filmů nám začal pán Voráč povídat své nezapomenutelné zážitky z tohoto období a zároveň komentoval příběhy, které jsme viděli. Vyprávěl, jako kdyby se mu to vše přihodilo včera, vše měl v živé paměti.
Povídal o krušných chvílích, které v armádě u PTP zažil, o nekonečném prodlužování vojenské služby, o velitelích, kteří nemuseli být vždy jen zlí, či o dobrých kamarádech, s nimiž se tam seznámil. Mezi jeho kamarády se objevovala spousta sportovců – reprezentantů, bratr cyklisty, který odletěl ve zmíněném balónu, či dokonce samotný hrabě Šternberk, známý též z filmu Černí baroni.
Pan Voráč je na svůj věk velice čiperný a usměvavý. Je to „mladý starý“ pán plný životního elánu, který si od nás studentů vysloužil za svoje povídání bouřlivý potlesk.
Musím se přiznat, že v době komunismu bych žít nechtěl, a kdyby byl komunismus v dnešní době a jeho členové se chovali jako tehdy, byla by za své názory alespoň polovina republiky na nucených pracích a druhá v kriminále.
)
)
)
)