T. P. C. A. - neboli: Toyota, Peugeot, Citröen Auto, je nadmíru fascinující elegantní moderní automobilka s japonským vedením
Vzdělávání pro konkurenceschopnost
"Exkurze byla hrazena z projektu Svět kolem nás a my v něm, který je financován z ESF operačního programu vzdělávání pro konkurenceschopnost."
EXKURZE DO KUTNÉ HORY A DO KOLÍNA
Byli jste už v T. P. C. A.?
Pokud ne, tak napněte pořádně zorničky… T. P. C. A. - neboli: Toyota, Peugeot, Citröen Auto, je nadmíru fascinující elegantní moderní automobilka s japonským vedením, která reprezentuje výrobu japonských a francouzských aut v českém městě Kolín.
A právě sem - do automobilky - se místo středečního vyučování vypravila naše třída E4 pod vedením paní ředitelky Dvořákové a pana učitele Gregora.
Po překročení pomyslných hranic Středočeského kraje, nás řidič autobusu nejprve zavezl do sousedního okresního města nedaleko Kolína, čili do bohatstvím proslulé Kutné Hory, která se pyšní zejména tím, že její historické centrum můžeme nalézt mezi památkami v seznamu UNESCO.
Kdo se v Kutné Hoře nepodívá do místních zachovalých havířských dolů, jakoby tam ani nebyl. My si však něco takového nenechali ujít, a proto jsme navštívili místní muzeum Hrádek. Zde nás paní průvodkyně nejprve seznámila s havířským nářadím a s náročnou prací horníků kdesi v temnotách v podzemí s osmihodinovou pracovní dobou, do které však nebylo započítáno tříhodinové adrenalinové lezení po žebříku zpět na denní světlo.
Potom, co jsme se nastrojili do klasických havířských bílých hábitů, které jsou v podzemí alespoň trochu vidět, jsme si vzali helmy a s lampami následovali průvodkyni ke vstupu do dolu přes náměstíčko, na němž jsme se na malou chvíli stali atrakcí pro fotoaparáty japonských turistů.
Zanedlouho jsme se vyskytli zhruba 35 metrů pod zemí se zapeklitými a tajuplnými černočernými uličkami s velice nízkými stropy a úzkými stěnami, mezi které bychom asi těžko vecpali obézního či klaustrofobního člověka.
Procházka v podzemí byla zajímavá zkušenost, většina z nás by si však školu za práci s tehdejšími havíři raději nevyměnila.
Kromě dolů patří k symbolům města i sympatický chrám svaté Barbory, což je renesanční stavba velice podobná pražskému chrámu svatého Víta, ke které jsme se nezapomněli podívat.
Před odjezdem z Kutné Hory nastal rozchod. Ten, kdo se chtěl o královském městě dozvědět ještě více, následoval třídního učitele Gregora, který ke všem dalším památkám, které jsme při cestě míjeli, řekl vždy nějakou zajímavost. A tak jsme se podívali na kostel svatého Jakuba, známý Vlašský Dvůr či k rodnému domu Josefa Kajetána Tyla, který z města pocházel stejně tak, jako básník Jaroslav Vrchlický, jehož příjmení je pseudonym dle místní řeky Vrchlice.
Krátce po odbinbání zvonu Marie na věži kostela svatého Jakuba nás autobus odvážel do nedalekého města Kolína, za nímž se rozprostírala automobilová firma T. P. C. A. Před ní se nacházelo neuvěřitelné množství různobarevných aut naskládaných v řadách jedno vedle druhého.
Při vstupu do moderní automobilky, jediné svého druhu ve střední Evropě, se nám představili dva starší pánové, pracovníci tohoto podniku, kteří nás zavedli do místnosti s multimediálním plátnem, kde jsme během krátké chvíle mohli spatřit natočené záběry, které zaznamenávaly vznik firmy, stavbu firmy či stav na pracovištích.
Nejvíce si člověk zapamatuje, když se něčeho sám zúčastní. A proto jsem se šli podívat přímo do provozu. Byli jsme zavedeni do takzvané "Finální části". Zde jsme nemohli uvěřit, že každou půlminutu vyjíždí z automobilky jedno nové auto.
Dílna, využívající japonskou metodu: Just in time (nepoužívala sklady a polotovary rovnou zpracovávala), byla rozlehlá jak na délku, tak na šířku. Abychom se ještě více přiblížili do dění v podniku, nastoupili jsme do dvou bezkolejových vláčků, které nám zprostředkovaly hotovou cestu do světa fantasie.
Oči nevěděly, kam se mají dříve podívat. Všude spousta pracovníků, pracovních pásů, každý vykonával svou rutinní, však dobře placenou činnost do nezastavení. Je zkrátka neuvěřitelné, že z "pár plechů" se zanedlouho vyklube automobil, již čekající na svého budoucího páníčka.
Nejvíce ze všeho nás ohromili místní roboti. Ti svými podlouhlými pohyblivými a sekajícími se pažemi připomínali živé až nadpřirozené bytosti. Byli neuvěřitelní! Jak něco takového dokáže člověk naprogramovat? Dokázali rozpoznat, jaký druh barvy právě zvolit na dané auto, jaké dveře či typ karoserie přiřadit k Toyotě, Renaultu či Citröenu. Jejich práce byla pro zdejší pracovníky nadmíru efektivní, alespoň se nemuseli zvedat s těžkými věcmi. Pro nás byla neskutečná jako z nějakého sci-fi. Největším takovým robotem byla Godzilla, vysoká od podlahy až ke stropu.
A aby toho nebylo málo, tak, když jsme se vraceli zpět, míjela nás samojedoucí vozítka, také patrně ovládaná počítačem.
Návštěvu T. P. C. A. vřele doporučuji, ať pro prohlídku výroby, tak pro uchazeče o dobře placené pracovní místo.
Exkurze je už sice za námi. To, co za námi nikdy nebude, jsou ale vzpomínky, které zůstávají na věky ukryté v našich myšlenkách.
)
)
)
)
)
)
)