První únorovou středu třída Z2 oboru Zdravotnický asistent vyrazila do nemocnice v Blansku.
Jejich hlavním úkolem bylo procvičit si učivo prvního a druhého ročníku ošetřovatelství v reálném nemocničním prostředí: úprava lůžka, měření fyziologických funkcí, komunikace s nemocným a měření EKG. Všem se praxe moc líbila a už se všichni těší na další.
Mé pocity z praxe
Nacházíme se v malé šatně nemocnice Blanska a převlékáme se do našeho typického bílého oblečení, bereme si zdravotnické boty, hodinky, malý blok, propisku, cedulku s naším jménem a vyrážíme na oddělení. Všichni cítíme vnitřní neklid, strach z něčeho nového, teprve v ten moment, co jsme stáli před dveřmi oddělení, jsme si uvědomili, že není cesty zpět a my jako praví zdravotníci se jdeme postarat o naše pacienty. Třída je rozdělena na dvě skupiny, poté ještě na menší skupinky podle pokojů. Ještě fotka a jdeme na to! Nyní se nacházíme na oddělení, prošli jsme si je a ukázali si, kde jsou pomůcky. Z vyšetřovny jsme si vzali fonendoskop, tonometr, teploměr a vyrazili jako skupinka na pokoj. Zde jsme pacientům řekli, co budeme dělat a dali se do práce. Ustlali jsme všechny lůžka a změřili všem teplotu, tlak, dech a pulz. Také jsme si procvičili komunikaci s pacienty, která se nám bude do budoucna velmi hodit.
Potom jsme se s pacienty rozloučili, poděkovali za spolupráci a se slzami v očích jsme odcházeli zpět do školy. Tato praxe pro mě byla velmi důležitá a užitečná, částečně to pro mě byla i zkouška komunikace a taky jak umím uvažovat v reálném životě a ne jen v učebně ošetřovatelství. Moc vám děkuji, paní učitelko, že jste si dala tu práci a umožnila nám praxi v nemocnici…!
Na mé první praxi jsem měla strach, přece jenom už to není jak ve škole při výuce, ale už je to něco jiného a jede se na ostro!
Praxe mě bavila a byl to strašně zajímavý pocit. Není zas tak lehké komunikovat se staršími lidmi, kteří jsou nemocní. Jsem hodně vnímavá, a proto jsem měla strach, zda jim neublížím nebo že je to bude bolest. Jsem hodně zvědavá na praxe ve třetáku a jak se s tím popereme.
Podívali jsme se na dokumentaci našich pacientů a pokoušeli jsme se v tom vyznat, a čemu jsme nerozuměli, tak jsme se zeptali buď paní učitelky, nebo doktorky na oddělení. Následně jsme se šli rozloučit s pacienty a s nepopsatelným pocitem štěstí a radosti, že jsme někomu pomohli, odcházeli do školy.
Při manipulaci s pacientem jsem si uvědomila, jak jsou strašně křehcí a snadno zranitelní.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)