Ve středu 3. února 2011, den před očekávaným vysvědčením, se naše třída E3, společně s třídami O3 a Z3, vydala na exkurzi do Brna.
Exkurze byla zaměřena na téma náboženství, což přišlo vhod, protože jsme jej právě probírali v hodinách občanské nauky.
Po příjezdu vlakem do moravské metropole nás učitelé Gregor, Stloukalová a Janovská zavedli na ulici Skořepka k naší první zastávce, a to k synagoze s názvem Agudas Achim. Tato stavba z venkovní ulice skoro vůbec nepřipomínala modlitební místo pro judaisty, byla nenápadná, až skrytá. Teprve vevnitř jsme spatřili skutečnou krásu budovy.
Většina z nás pánů si po příchodu začala sundávat čepice, ale Dáša Juránková z židovské obce, která v synagoze provázela, nás překvapila výrokem, že u mužů je v této budově naopak povinností mít něco na hlavě, a to prý proto, aby Bůh nemohl číst jejich hříšné myšlenky. V synagoze se netopilo, takže nám tento příkaz vůbec nevadil.
Posadili jsme se do hlavního sálu naproti zdi s hebrejskými nápisy a s Davidovou hvězdou, pod kterou visel červený koberec, za nímž se ukrývaly spisy Tóry. Paní průvodkyně nám pověděla spoustu zajímavých informací o synagoze či o tom, jak obtížné je stát se židem. Zajímavé bylo, že v hlavní části budovy se nacházelo modlicí místo pro muže, zatímco ženy se modlily odděleně, na balkónku, na který jsme se podívali potom, co nám průvodkyně ukázala svitky Tóry. Nahlédli jsme rovněž do judaistické studovny s několika hebrejskými knihami.
Další zastávkou naší exkurze byla mešita na nenápadném místě ve Vídeňské ulici. Brněnská mešita, jak nám bylo řečeno, je ojedinělou stavbou svého typu v naší republice.
Uvnitř, poté, co jsme se museli vyzout z bot, nás přivítal člen Islámské nadace v Brně, jenž pocházel ze Sýrie, ale jehož čeština zněla dokonale. Uvedl nás do modlitebny s rudým kobercem, na němž se přívrženci islámu pravidelně pětkrát denně modlí. Musím se přiznat, že mešita se mi zamlouvala mnohem více než synagoga, a to nejen proto, že se uvnitř topilo, ale i z důvodu, že vše okolo bylo krásně barevné, na zdech se nacházely arabské nápisy, na podlaze teplý koberce a kolem bílé klenby a sloupy podobné těm antickým. Naši pozornost upoutala i místní knihovna. Zde bylo ke zhlédnutí několik verzí Koránu, a to samozřejmě hlavně v arabském jazyce.
Seděli jsme na koberci a náš syrský průvodce vyprávěl o historii mešity i o náboženství muslimů a jeho šesti pilířích. Islám prezentoval jako mírumilovné náboženství, které klade důraz na vzdělávání a ctí spravedlnost mezi mužem a ženou. Později jsme se samozřejmě dotazovali na terorismus a násilí, které máme mnohdy se slovem "islám" spojené. Bylo nám vysvětleno, že většina informací, které se v souvislosti s vyznavači islámu v médiích objevují, je negativních, ovšem realita není černobílá. Teroristické útoky ze strany muslimů nepopíral, ale tvrdil, že nemají nic společného s jejich náboženstvím a že pojem "svatá válka", který používáme my, lidé západního světa, pro teroristické útoky, je mýtus. Jedná se o činy pomýlených jedinců, nikoli pravověrných muslimů.
Několikrát odpovídal i na otázky ohledně rovnoprávnosti mužů a žen. Dozvěděli jsme se, že ačkoli to tak na první pohled nevypadá, v islámu je žena váženější než muž. Muž může být sice až čtyřikrát ženatý, avšak ke všem svým ženám se musí chovat stejně. Žena čtyři manželství uzavřít nemůže, zato má být o ni vždy dobře postaráno, neboť ona na rozdíl od muže nemusí pracovat a zajišťovat rodinu.
Náš průvodce nám také pověděl o pouti do Mekky, které se sám dvakrát účastnil, a rovněž předčítal z Koránu ve zpěvném arabském jazyce. Posléze jsme si v mešitě prohlédli balkón, sloužící coby modlitebna pro ženy a děti.
Někoho v mešitě zaujaly malby, jiného muslimovo čtení, dalšího zase dětský koutek, jejž v každém svatostánku nenajdete.
Poslední brněnské zastavení bylo pod Špilberkem, kde se nachází Chrám svatého Václava, pravoslavný kostel se zlatou kopulí z roku 1931.
Při vstupu do kostela si někteří z nás vzpomněli na synagogu, a proto naše čepice zůstaly na hlavách. Po prvních slovech duchovního: "Čepice dole", jsme pochopili, že zde asi stejná pravidla neplatí.
Správce farnosti, otec Jozef Fejsak, původem Slovák rusínské národnosti, hovořil o základech pravoslavné církve, která se od té římskokatolické liší zejména tím, že neuznává papeže a jeho neomylnost ve víře. Velký rozdíl mezi oběma církvemi je také v kalendáři. Pravoslavní křesťané se odjakživa řídí juliánským kalendářem, podle něhož slaví například Vánoce o dva týdny později než ostatní křesťané, kteří používají kalendář gregoriánský.
Ačkoli je chrám relativně malý, poučitel nás otec Fejsak, že se jedná o významné poutní místo, které např. o velikonočních svátcích navštíví tisíce lidí.
Prohlídkou pravoslavného chrámu jsme ukončili tuto pozoruhodnou exkurzi, která nám umožnila srovnat různé způsoby uctívání jednoho Boha. A také nás poučila o tom, že náboženství není ani dobré, ani špatné. Vždy jde jen o to, co s ním lidé udělají.
)
)
)