Na začátku školního roku 2017/18 jsme se první ročníky společně vydali na adaptační kurz do kempu Hutník u Strážnice.
Na adapťák jsme se všichni moc těšili i přesto, že někteří byli nemocní. A i přes dlouhé hledání parkoviště u Dornychu se nám povedlo nastoupit v úterý ráno do našeho autobusu.
Cesta autobusem byla taková tišší. Nikdo jsme se navzájem neznali. Každý se držel v blízkosti svého kamaráda a mluvit s někým z jiné třídy nepřipadalo v úvahu. Hned po příjezdu a následném ubytování se vše změnilo. Dostali jsme dostatek času, abychom se lépe poznali, a proto komunikovat s lidmi z jiné třídy nám už nedělalo problém. Zajisté tomu dopomohl i připravený program od našich milých učitelů. Ne každý se obětuje a svlékne, aby dopomohl výhře svému týmu.
Druhý den ráno byl náročnější. V noci někomu byla zima, ranní chlad v okolí také moc nepřispěl a na probouzení se do přírody není každý zvyklý. Ovšem bez většího problému se nám povedl zahájit den společnou snídaní, kde jsme se dozvěděli o nadcházejícím programu. Orientační běh sice nepřišel všem po chuti, ale každý se ho zúčastnil a poukaz do mrazicího boxu taky není k zahození. Spíše naopak.
Po obědě nás čekalo několik seznamovacích her, kde jsme se navzájem blíže poznali a začali vypadat jako dobrý kolektiv. A hlavně úkol o předvedení scénky rodiny v roce 1917, 2017 a 2117. Kde tedy Z1 opravdu zabodovala. Následně byl pokus o diskotéku a hladké ukončení večera.
Třetí a poslední ráno na adapťáku bylo už přijatelnější. Každý věděl, do čeho se to vlastně probudí. U snídaně nás opět čekal pohled na naše rozespalé spolužáky a možnost získání několika sladkostí, a právě proto se všechny třídy rozprchly a začaly ve velkém hledat dobroty. Nakonec všechny našly a my mohli přistoupit k dalšímu programu. Hod vejcem. Jednoduché? Nemyslete si. Zezačátku šlo přehazování jednoho metru vejcem mezi dvěma spolužáky. Později, když šlo téměř o půlku fotbalového hřiště, opravdu záleželo na trajektorii letu. Téměř všichni zúčastnění se museli převléknout, protože žloutek na triku není příliš fajn.
Poté nás čekalo sbalení věcí a odjezd domů. To, že cesta tam byla tichá, o cestě zpět absolutně neplatilo. Hlasitými diskusemi o učitelích a celém kurzu, zpívání písní ve všech možných jazycích a nesmyslné blábolení plnilo náš autobus a šířilo pozitivní atmosféru.
Myslím, že každý z nás na adapťák vzpomíná lépe než v dobrém, a určitě se všichni těšíme na další společnou akci.
)
)
)
)